Já obrazem

14. srpna 2016 v 12:00 | Illienel |  Illienel se představuje
Ahoj! :-)
V posledních třech měsících se toho přihodilo opravdu hodně a já nbyla nejen schopná napsat a zveřejnit články, ale ani jsem nedovedla říct, zda budu s blogem pokračovat. Nicméně stále jsem ještě tady, někde, trochu nenápadně...ještě jsem neodešla. Nemohla bych zmizet a ani se nrozloučit. Jednou nejspíš přijde den, kdy budu muset říct sbohem, ale dnes to nebude. Dnes ještě ne. I když možná brzy...Dneska se s vámi podělím o výzvu Já obrazem, k jejímuž plnění mě na svém blogu nominovala Tani. Autorkou tohoto blogového projektu je Monica Otmili a pravidla jsou jednoduchá - vytvořit fotografii věcí, o kterých si myslíme, že nás nejlépe charakterizují, ideálně mex. 8 položek a popsat, proč jsme je zvolili. Musím říct, že to pro mě byla opravdu zajímavá zkušenost a tento projekt zatím dle mého názoru patří k nejlepším blogovým výzvám, co na blog.cz kolují. Děkuji tímto Monice Otmili za nápad a Tani za nominaci. :-)
Mějte se krásně
vaše Illienel

P. S. Obsah tohoto čláku se objevil i na blogu Mittalmar, v článku, kde se v rámci výzvy Já obrazem představovaly všechny autorky daného blogu, včetně mě.




Co říct? Myslím, že už jen množství předmětů něco vypovídá o tom, ke komu tato fotka patří. Aneb ano, když se řekne "ideálně max. 8 předmětů", Pomněnka jich musí mít alespoň 9. :D Ale pokud bychom 2 knihy na obrázku považovaly za jednu položku, vlezla bych se ne číslo 7, a to už není tak zlé. Všichni, kdo mě znají, ví, že jsem ta nejupovídanější osoba na světě. Ale to není jediná věc, ve které přesahuji běžnou "míru". Tou další a stejně charakteristickou je množství zájmů, koníčků, věcí, které mám ráda a předmětů, které se se mnou symbolicky pojí a nějakým způsobem vyjadřují, kdo jsem, co mám ráda, čemu se věnuji a jak žiju. Takže přesto, že je na mém "obraze" 9 věcí (a čistě teoreticky 10), byl pro mě téměř nadhobití úkol vybrat i takovýto počet položek. Ale nějaké nakonec přece jen dostaly přednost před jinými, tak vám teď o nich něco povím, proč tu vůbec jsou a co vyjadřují. No a prootže jsem to hold já a nejsme nejupovídanější hobit na světě jen tak pro nic za nic, tak...je to povídání o věcehc na fotce a jejich souvislosti se mnou dlouhé. Dost. Takže...čtěte jen v případě vážného zájmu, jinak s emůžete pokochat fotkou a jít dál. Pro pochopení - níže vdíte jak to vypadá, když se Pomněnka snaží být stručná. :D Měla byhc s tím něco dělat... No, přeji pěkné počtení. Já obrazem...

Tak to zkusíme vzít třeba podle velikosti. Víceméně. :D Největší část mé fotky zabírá (a zároveň podložku pro ostatní věci tvoří) sukně. Naprosto nepostradatelný kousek mého šatníku ve všech možných podobách. Hlavním měřítkem ale musí být délka a "točivost". Volné sukně "áčkového" střihu, ve kterých když se zatočím, vlají nebo se alespoň vlní kolem mě. Jako malé holčičky, když si hrají na víly. Cesta tohoto předmětu na mou fotku je jedna z nejzajímavějších. Jako malá jsme neměla ráda sukně. Odmítala jsme je nosit. Máma i babička se ze mě pořád snažily udělat "holčičku" a potom "slečnu", ale já byla radši loupežník, indián nebo čarodějnice, ve vytahaném batikovaném triku a záplatovaných teplákách nebo pánských maskáčích. A do školy zásadně rifle a svetr. Byla jsem uzavřený tichý introvert, sedící v koutě s knížkou, odmítající mluvit před druhými (mimo rodinu a nejbližší kamarádky), bojící se jakkoliv viditelně vybočit z davu (nakolik u mě vůbec bylo možné nevybočit). A pak... jsem poznala jednu holku, dnes známou jako Terka Trpaslík. A vše se začalo měnit. Já se začala měnit. Rok od seznámení mě Terka přivedla na Vlaštovku. A já už nikdy nebyla stejná. A můj šatník také ne. :D S touto událostí přišly takové změny v mé osobnosti a životě, že mají na svědomí většinu předmětů na této fotce. :-) Co pro mě dlouhá točivá sukně znamená? Svobodu, odvahu být sama sebou, možnost vyjádření, ženskost, smíření se sama se sebou a to, že se mám konečně ráda, jaká jsem, i po vzhledových stránkách, znamená pro mě dobrodružství i romantiku, osobní vyjádření a protest proti mainstreamu. Ale hlavně - jsem to já, jsou to moje sny, je to moje dívčí duše a srdce dítěte, když se zavřenýma očima začnu v takové sukni tancovat a točit se na louce za zpěvu ptáků... mám víc než kdy jindy pocit, že žiju, dýchám a jsem to já v té nejpravější podobě. A víte co? Kalhoty a zejména rifle z mého šatníku téměř úplně zmizely. :-)

Se sukní souvisí Vlaštovka a s Vlaštovkou souvisí Tolkien. Zde vyjádřený speciální knížkou - zpěvníkem Písně Středozemě. Možná se divíte, proč zde nemám některou z Tolkienových knih, zejména Hobita nebo Pána prstenů. Dlouho jsem nad tím uvažovala. Ale pak mi došlo, že tento zpěvník s jeho příběhem, obsahem a podobou je nejlepším vyjádřením. Vyjádřením toho, že když mě Laisi Finwen nadchla pro lásku k Tolkienovi, nezměnil se můj oblíbený autor a knižní univerzum. Změnil se můj život. A hlavně lidé v něm. "We are not a fandom, we are a family." Neexistuje pro to lepší vyjádření. Zpěvník Písní Středozemě je tvorbou především fanoušků, kteří se snaží obohacovat to, co nám profesor zanechal a udržovat jeho svět a odkaz živým. A to se daří. Ten odkaz žije v nás. Je to víc než jen knihy příběhů, jakkoliv dokonalé. Je to i víc než univerzum Ardy, než fiktivní historie, víc než elfí jazyky a písmo. Je to každá středozemská písnička u táborového ohně, každý larp z prostředí Středozemě, každá fanfiction na Pána prstenů, Hobita či Silmarillion, každý elfí kostým, každá hobití oslava, každý symbol Bílého stromu Gondoru kdekoliv v našem reálném světě, ve světě, který nás obklopuje. Je to každá výprava s lukem a šípy do lesa, je to každý sraz fanoušků, každá tematická přednáška, každé elfí táboření, každý upečený lembas ... každý okamžik fantazie, svobody (krásně se pojíc s bílou elfí lodí na obálce) a radosti. Každá spřízněná duše, kterou jsme v rámci spojení těchto dvou světů mohli poznat. Přátelé. Takoví přátelé, jaké jinde jen stěží najdete. Takoví přátelé, ze kterých se potom stávají společenstva. Společníci v obou světech. A nebo Mittalmar. :-)

Další speciální knížkou na mé fotce je malá modrá knížečka O Přátelství. Jedná se o sbírku citátů a moudrých slov mnoha zajímavých a výjimečných lidí. Proč tu je? Za prvé po mou lásku k citátům a moudrostem v nich skrytých (někdy). A za druhé - protože přátelství. Ze všech darů na tomto světě a ze všeho, co bylo kdy stvořeno, přátelství je pro mě tím nejcennějším a nejúžasnějším. A stalo se mi tak trochu i životním posláním. Protože, víte... ne každý může být slavný, ne každý může změnit svět, zapsat se do historie, ne každý může zachránit život nebo být v něčem nejlepší. Dokonce i být v něčem opravdu hodně dobrý je těžké a nemůžeme toho dosáhnout všichni. Nadání a schopnosti jsme dostali každý jiné, i předpoklady k životní dráze. Ale víte co? Někdy můžeme být nejlepší, aniž bychom měli talent nebo schopnosti. Stačí nám srdce. Můžeme být totiž nejlepší v tom, že budeme někomu dobrým kamarádem. A když se budeme opravdu snažit, můžeme být někomu možná i nejlepším přítelem. A to je to, oč u mě běží. Být nejlepší v tom, že budu prostě nejlepší kamarádkou, jakou dovedu, všem kdo přijdou ke mně a budou o to stát... a nepřestat se snažit o to abych někomu mohla být nejlepší přítelkyní. Protože přátelství... to je ten největší poklad. Poklad, který nemůžete dostat, aniž byste ho sami darovali.

Třetí a poslední knihou na fotce je knížka malá, tlustá a schovaná v ručně šitém látkovém obalu. Je to jediná kniha v mé knihovně, která má takový spešl obal, navíc tento "přebal" byl první věcí, kterou jsem kdy ušila. Není to proto, že bych chtěla schovávat obálku. Je to proto, že je ta kniha tak speciální. A přitom je skoro v každé domácnosti. Je to má osobní Bible. Víc k tomu myslím není potřeba říkat. Bez víry v mém životě bych nebyla, jaká jsem, bez víry by nejspíš můj život byl úplně jiný, pokud by ještě byl a bez Boha bych tu ani nebyla. Nemusíte se mnou vůbec souhlasit, můžete si o tom myslet své, ale... mám-li vyjádřit, kdo jsem, odkaz na toho, kdo je počátkem všeho a odkaz na víru v mém životě nemůže chybět. :-)

Dalším předmětem na fotce je altová flétna. Ta je tu především za hudbu a písničky. Obojí hraje v mém životě důležitou roli, hodně pro mě znamená a velmi těžko by se mi bez toho fungovalo. Na flétnu hraji od 5 let a je to jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů. Akorát jsem jí nikdy nemohla odpustit, že při hraní na ni nemůžu zpívat. Ale - ani flétna nemůže být dokonalá. Učila jsem se hrát na sopránovou, ale v 6. třídě se ke mně za zvláštních okolností jako "dárek" dostala tato krásná altovka. A já... jsem se zamilovala do jejího zvuku natolik, že dnes již nehraji téměř na nic jiného. Navíc je to skvělý nástroj na cesty i do přírody, dá se na něj krásně a snadno improvizovat, doprovodím na něj i bez not téměř jakoukoliv mě dobře známou písničku... zkrátka flétna je moje kamarádka. A stejně jako Smíškovi kytara, i mě altka pomáhá na uklidnění či lepší náladu. :-)

K hrníčku toho není tolik co říct, protože je to naprosto jasné. Vždy jsem měla ráda čaje, ale když jsem v domě Vlaštovka poprvé ochutnala anglický černý čaj s mlékem, už nebylo cesty zpět. :D Stal se ze mě naprostý čajomil. Mou lásku k čajům podpořila i řada úžasných citátů, pojících se s tímto nápojem, které jsme objevila a také a především to, že horký čaj zahřívá a mně je skoro pořád zima. Takže hrníček teplého čaje je pomocník v nouzi. A navíc je to krásně uklidňující. A mnoho dalšího. Čaj a keramické hrníčky jsou pro mě symbolem domova. Obecně i toho mého. Tatínek se několik let živil prodejem keramiky, jezdila jsem s ním občas i na historické jarmarky apod. Takže proto keramika. A hrníček není jen symbolem čaje a domova. Je to jeden z mých nejoblíbenějších dárků. Mnoho mých kamarádek i příbuzných mi někdy věnovalo k Vánocům nebo narozeninám hrníček. A mě nikdy neomrzelo je dostávat. Je to jedna z nejčastějších připomínek mých blízkých, když piju z hrníčku, který jsem od někoho dostala, vždy si na dotyčnou osobu vzpomenu. Tento hrníček je v mé "sbírce" nejkratší dobu. Dostala jsem jej letos na Velký pátek, jako vánoční dárek od mé kamarádky Charlie, se kterou jsem tehdy měla setkání v čajovně. Charlie byla první člověk, který mi ukázal, co to je starat se o svůj blog, udělat z něj útulný kouteček, mít malou skupinku stálých věrných čtenářů, tvořit blogovou komunitu... Díky ní jsem poznala Terku a další dvě kamarádky "z blogu" (původně :-)). Tento hrníček jsme si okamžitě zamilovala jako málokterý před ním... ale to není jediný důvod, proč je tu zrovna on a ne jiný hrnek. Připomíná mi nejen mou kamarádku Charlie, ale také... pomněnky. A vy jistě tušíte, co se mi vybaví při slově pomněnka. Tento svět, moji milovaní kamarádi a přátelé, mé pravé svobodné já. Proto tento "pomněnkovský" hrníček (ačkoliv na něm pomněnky vlastně nejsou).

Plyšák... nezbytná součást mého života. Jsem osoba mazlivá, tulivá, která neustále potřebuje mít někoho na blízku. Většinu času však nikoho poblíž nemám. Největší blízkost tvoří skype. Proto mám i ve svém věku poste plnou plyšáků, na které nedám dopustit. Mám koho objímat, ke komu se přitulit, zahřívají mě. A pomáhají s usínáním, když mám noční můry nebo prostě jen zlé sny, na které někdy trpím. Nebo když se bojím. Také je to něco měkkého, příjemného, plyšáček je prostě velmi milá věc, takový mlčenlivý věrný kamarád, přítel do nepohody. A tato sovička zejména. Je se mnou teprve rok, ale brávám ji s sebou na cesty, není mi s ní tolik smutno, navíc je to i maňásek - můžu do ní strčit ruku a pak její křídla opravdu objímají či hladí. Mně nebo někoho jiného. Většinu času v ní však mám strčený pytlíček levandule, díky kterému pak krásně voní a při usínání její vůně uklidňuje. Sova je navíc jedním z mých nejoblíbenějších zvířat. Před nějakým časem jsme této sovičce na hruď připnula další mé oblíbené zvířátko - jezevce. Na žlutém štítku - znak bradavické koleje - Mrzimoru. Příběhy o Harrym Potterovi byly mé dětství a provázely mě životem dávno před Tolkienem. Musela jsem je tu proto nějak vyjádřit, alespoň maličko. Tento znak má ale i další dva významy. Za prvé jeho původ - je to nášivka na bradavický plášť, kterou neuvěřitelně pěkně a pečlivě vyrobila kdysi Terka jako dárek pro mě, na naši společnou prázdninovou akci, kterou jsme honosně nazvaly "HP tábor". A další význam? Mrzimor. Hufflepuff. To slovo, zvířátko, které k němu patří, ta kolej i má příslušnost k ní, dostávají v posledním roce zcela nové rozměry. Více zde asi nebudu říkat, zasvěcení vědí a kdo ne, může se zkusit zeptat Smíška. :-) We are proud to be a Hufflepuffs!

Předposledním předmětem, o kterém budu mluvit, je dřevěná truhlička. Mám moc ráda truhličky, krabičky a všelijaké podobné "skrýše na poklady", uložiště vzpomínek, která můžeme vzít do ruky, otevřít a nahlédnout do tajemství, která skrývají... Mám hodně truhliček a krabiček, které ukrývají mnoho pokladů. Proč je tu právě tato truhlička? Není lehké ji otevřít a přitom nemá žádný zámek ani jiné "zavírání". Je prostě a jednoduše, ale účinně "zaklapávací". Bezpečně střeží tajemství jí svěřená. Připomíná mi to mě. Mám pocit, že v životě hraji roli také takové "truhličky na tajemství", kterou nemůžete jen tak otevřít, ke které není klíč - otevře se jen tomu, komu tajemství v ní ukrytá náleží. Další asociace a symbolika- truhlička je dřevěná. A je zdobená intarzií listů. Možná jde dokonce o břečťan, který je i na fotce Tani. Dřevo a listy symbolizují přírodu. Pip a Tani chtěli vyjádřit svou lásku k rostlinám a volné krajině. Já především svou lásku ke stromům. To je část přírody, která mě už léta naplňuje úžasem, radostí, pokorou, nadšením. Neznám krásnější zázrak přírody než jsou stromy. Tak jako většina (přesně 6 z 9) předmětů na mé fotce i tato truhlička je dárkem. Dostala jsem ji od kamarádky Juliet, první osoby z blogového světa, která si se mnou začala psát a vůbec první člověk na světě, se kterým jsem si kdy dopisovala. Když mi od ní letos v zimě tato truhlička spolu s dalšími poklady přišla poštou jako dárek k Vánocům, vyrazilo mi to dech. A dodnes nad ní nepřestávám žasnout. No a poslední a největší význam této truhličky? Poklad, který nyní střeží, se nazývá pamětiny. Vše, co souvisí s mým drahým Frodem, s mými mladšími bratránky Pipem a Smíškem, s nejvěrnější kamarádkou Terkou Trpaslíkem, s Aredhel, Finrodem, Třezalkou, Šárkou... ale i s mnoha dalšími nejen ze Společenstva Mittalmar, kterému však náleží největší část truhličky. Patří sem i mé osobní "talismany" - přívěšek peříčka, Bilbův žalud a další. A hlavně sem patří odznáček Mittalmaru a kamínek ametyst, symbol nejen hobitího přátelství a jedné nerozlučné žlutozelené čtveřice, ale i dvojičky Froda a Sama. Protože tento je náš.


Posledním předmětem na fotografii je starý medailonek. Je tomu už 15 let, kdy byla jedna šestiletá dívenka s prarodiči na dovolené v Řecku. Jednoho dne se za časného rána procházela s babičkou po břehu moře, v oblasti, kde byly pláže bez lidí a na vodě se sem tam pohupovaly rybářské loďky. Najednou holčička uviděla v mokrém písku něco lesklého. Sehnula se pro to, a v ruce se jí ocitl právě tento medailonek. Neměl ho tam kdo ztratit, lidé tam běžně nechodili, rozhodně ne tací, kteří by na krku nosili zlacené medailonky. Stejně tak podivné se však zdálo, že by ho vyplavilo moře. Kdo ví. Široko daleko byla jen voda, písek, holčička, babička a medailonek. Nechaly si ho. Doma ho babička nechala vyčistit a opravit zavírání, aby ho o pár let později věnovala již odrostlejší vnučce. Zřejmě měla dojem, že jako malá by tento "šperk" příliš neocenila. Pravda však byla taková, že ho holčička doopravdy ocenila až o mnoho let později. V době, kdy už byla dospělá. Tehdy se totiž do jejího srdce dostalo několik lidí takovým způsobem, že konečně věděla, čí obrázek si do medailonku dát. Ale také věděla, že ač na malém kousku kovu je příliš málo místa, její srdce ani láska v něm nezná hranic a navždy v něm zůstanou uložena jména těch, kteří se tam jednou dostali a vzpomínky na ně nezmizí. A tak i když se do medailonku vleze jen jedna fotka, je jí neustálou připomínkou všech těch, kteří jsou v čestném medailonku jejího srdce. A věřím, že někteří z vás, kdo čtete tyto řádky, moc dobře víte, o kom mluvím. :-) Patříte tam!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ta z Krabičky Ta z Krabičky | Web | 3. září 2016 v 21:55 | Reagovat

Ty jsi tak nádherně něžný člověk, to snad ani nejde. Což je poněkud hloupá poznámka, protože... tady jsi. A tohle není jen tak nějaké "tady" a "jsi", to je... Tady, v tomhle čase, relativně blízko, a ještě blíž, když necháme srdce, ať překlenou tu vzdálenost a přinesou nás o trošku blíž. Tady, na tomhle světě, tady, kde se tě skoro můžu dotknout. Jsi. Víš, že děti ještě ve čtyřech měsících života nevědí, že věci existují, i když je nevidíš? Proto tak rády hrají na schovávanou. Hrátky s existencí. Jenže ty jsi, a jsi pořád. Pořád, i když si nepíšeme, i když se nevidíme, i když občas zapomenu. Ty jsi a žiješ a směješ se a točíš se v těch nádherných směšných sukních a já jsem za to tak strašně ráda.
Víš, celý tenhle komentář vlastně vznikl jen jako odezva na jednu část tohohle článku. To, kde píšeš, že ne každý může být slavný, ne každý může změnit svět, zapsat se do historie, ne každý může zachránit život nebo být v něčem nejlepší. Píšeš o tom, jak je pro tebe důležité být lidem dobrým kamarádem, jak tohle by mohlo být takovým poselstvím lidí, kteří se na povrch světa nezapíší jinak. To je všechno pěkné, ale... měla bys vědět, že od kamarádství je k záchraně života jen krok. Metaforou - nebo doslova. Každá malá věc ovlivňuje životy, každý malý človíček ovlivňuje osudy světa. Svět je o něco hezčí, když jsou lidé přáteli. Ne každý se může zapsat do historie, ale zachránit životy, zachránit svět, to je věc, které může dosáhnout každý, ve svém vlastním měřítku. Tobě se to daří, Illienel. Tak trochu se ti povedlo zachránit i mě.. :)

2 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 4. září 2016 v 23:47 | Reagovat

Mám obrovskou radost, když můžu sledovat, že tato výzva na blozích stále koluje a zatím nezapadla. Označení za jednu  nejlepších na Blog.cz? Je pro mě přímo poklonou - děkuji mnohokráte!

Musím uznat, že Tebou zmíněné věci patří mezi ty nejzajímavější, které jsem měla možnost v rámci výzvy vidět. je vidět, že sis dala opravdu záležet, krásně jsi se ke každému kousku rozepsala, je na tom znát, že sis s výběrem dala spoustu práce. Když se nad tím tak zamyslím - ani já jsem nevěnovala výběru tolik péče, jako mnozí z vás, až se trochu stydím, že jsem jela primárně dle hesla čím míň, tím líp... ;-)

3 Lissea Lissea | Web | 14. září 2016 v 16:48 | Reagovat

Wow! Tohle je opravdu krásný článek. :) Líbí se mi, jak jsi se o každé věci důkladně rozepsala a ještě to celé zní skvěle.
A tohle je stručnost? :D Pro mě je článek takovéhohle rozsahu nadlidský výkon. :-DTen hrníček je nádherný, miluju takové věci. Ovšem už na ně nemám nikde místo... jsem hrozný sběratel úplně všeho. A pak se divím, že nemám místo na další věci. Můj pokoj je jedna velká sbírka. :-) ;-)

4 TomkoK TomkoK | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 12:43 | Reagovat

Miluju čtení vašich článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama