Domeček z karet...

18. září 2012 v 17:00 | Illienel |  Z pocitů a příběhů
Nazdárek :-)
Dnes...vám přináším něco velmi ojedinělého a speciálního. Jde o text, který vznikl v jedné z nejzlomovějších chvílích mého života a má svým způsobem velmi osobní charakter. Konečně se v něm můžete dozvědět, co mi to vlastně je, že pořád navštěvuju nemocnice a proč jsem se celé léto neozvala, ani když už jsem byla zpátky z táborů. Ale varuji vás! Není to zrovna veselá novina, ačkoliv básnička je dle mého značně optimistická. Proč? Protože jsem šťastná a mám se dobře. Nic mi neschází...tak proč se trápit tím, co může být za pár let, ale taky nemusí, když žijeme tady a teď?! A já jsem celkem v pořádku :-) Takže...přečtěte si to, kdo chcete. Vážně mi to nevadí. Jsem ochotná to vykřičet do celého světa, nemám s tím problém. To jen lidi kolem mě mají trošku problém to zpracovat a smířit se s tím. Je jen na vás, jestli se to rozhodnete číst. Někteří z vás už to dokonce četli.
Možná vás také zajímá, proč to sem vůbec dávám...Odpověď je jednoduchá. Protože tento blog je jakýsi můj osobní deník, má internetová kronika. Budu sem dávat všechno, co napíšu a budu zde naprosto upřímně a otevřeně hovořit o všem, co se mě týká a z čeho se chci "vypsat". Takže...už víte, co můžete čekat, od tohoto článku i od blogu samotného. Je jen na vás, zda zůstanete a budete číst...Já budu psát stále, protože psaní mi pomáhá a je to teď jakási moje "vášeň".
Pokud jste se přes to všechno rozhodli číst, směle do toho :-) A...nebojte se o mě. Nic není tak zlé, jak se na první pohled může zdát ;)

P.S. Touto básní začalo asi mé nejoptimističtější a nejradostnější básnické a tvůrčí období :-) V příštích dnech vám o tom podám důkazy :D

Krásné dny plné radosti vám všem :-)
Vaše šťastná a vděčná Illienel


27. srpna v 11:30, v bílé ordinaci neurologa břeclavské nemocnice,
můj domeček z karet se hroutí po vyřčení těch dvou slov a nebude stejný nikdy více...

Nechte si pro sebe ty ustarané pohledy,
své obavy, soucit a uplakané oči,
já nežádám a nechci žádné ohledy,
chci dál žít s úsměvem, dokud se svět točí.

Proč měl by můj život jak domeček z karet teď padat a já se bát,
diagnóza je jen slovo, chci dál s radostí žít a na svět se smát.

Přátelé nechci vám kazit náladu
a šířit tu smutek jak virózu,
chci však upřímně říct, co lékaři mi sdělili -
mám roztroušenou sklerozu.

I když v péči bílých plášťů až do smrti teď budu,
chci být tu pro vás, smát se, básnit, nezažívat nudu.

Tak dokud to jde, buďme veselí,
vždyť žijem´ a milujem´, co víc bychom nechtěli!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Surynka/Natalí Surynka/Natalí | Web | 18. září 2012 v 19:03 | Reagovat

Páni! Já vím, že je to opravdu zvláštní slovo k tomuhle tématu, ale sama jsi psala, že nechceš soucitný pohledy. Diagnóza zní strašně, ale obdivuju tě za to, jaký máš k tomu postoj a je správný... snažit se žít dneškem... Hodně štěstí v životě a snad se dočkáme ještě spousty příspěvků :-)

2 Ondra Ondra | E-mail | 18. září 2012 v 22:02 | Reagovat

Živel... Ty jsi upřímný živel, předně děkuji za objasnění jak se to s tebou vlastně má, podle mě se lidé dělí na takový čtyři tábory, první, bujuje s RS... druhý neví co je to RS, třetí o tom četl ale nesetkal se s RS, čtvrtý tábor do kterého se řadím, který o RS četl a ve svém okolí ho zažil a zažívá.
Zvláštní je, že ten člověk je jako ty, je obeznámen, přepadají ho často ataky ale bere život takový jaký je, nepoznala by jsi na něm nic, je vtipný jako ty, prostě úžasnej človíček, jako ty! Rodina a jeho okolí je z toho na prášky ale on září optimismem, je to ale tak správně, po všech těch zkušenostech se neděsím toho co jsem četl, co se jednou stane a tak i teď nekliknu na toho smajlíka s největšíma vyvalenýma očima co tu je protože tebe vidím jako statečnou slečnu co na to kouká a snad dloouho koukat bude optimisticky. Já i ostatní pro tebe můžeme, (ti co jsou zasaženi tvým kouzlem prostě musí) držet palečky, číst tvou krásnou tvorbu a komentáři ti dodávat sílu která tě posílí v dalším psaním a že ho ještě bude! Piš teda dál, zajímájí mě tvé smyslové pochody, vypisuj všechno co tě napadne, brát to tu jako kroniku není vůbec špatný nápad, hlavní je myšlenka kterou dáš k nahlédnutí, i když se ti bude jevit jako pitomost, pro jiného pitomá není, né nadarmo se říká že není člověk ten, co by se zavděčil lidem všem... ty se samozřejmě nikomu nezavděčuj a žeň se stále dopředu svými neotřelými nápady co se tu objeví, já se na ně už teď velice těším. :-)

3 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 20. září 2012 v 15:49 | Reagovat

Přesně tak. :) Máme se všichni rádi a na ničem jiném nezáleží. ;)

4 Alithea Alithea | Web | 25. září 2012 v 17:41 | Reagovat

Myslím, že i já tak mírně spadám do skupiny těch vyděšených. Obdivuji tě za tvůj inspirativní optimismus, který i mě, takhle na dálku, vlévá do žil novou energii...
Víš, stále se stydím za tu sovu první reakci a vím, že ji nijak nikdy nevezmu zpátky. Vím, že nechceš abychom se na tebe dívali ustaraně nebo tak, ale... já se prostě jen bojím, když... však ty myslím víš. Já ti rozhodně budu držet palce. Vzpomenu si na tebe pokaždé když procházím kolem antikvariátu nebo když mluvím s mamkou a... Věřím, že to zvládneš. Vím, že to zvládneš.

5 Emmi Emmi | Web | 5. října 2012 v 17:31 | Reagovat

Sluníčko moje, strašně moc se omlouvám...
když jsem se to dozvěděla, hrozně moc mě to vyděsilo, protože jsem toho o RS dost slyšela, ačkoli asi část z toho byly nějaké šumy, a tys mě jěště musela uklidňovat, místo abych Ti byla oporou.
stále ale obdivuju Tvou úžasnou vyrovnanost, naději, a schopnost hledět dopředu beze strachu.
jsi vážně neuvěřitelná... takhle radostného člověka jsem ještě nepotkala, a považuju tě za jednoho z těch vzácných lidí, kteří jsou téměř andělé v lidské podobě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama