Zn.: Raději nečíst!

9. června 2012 v 23:39 | Illienel |  Myšlenkové blouznění
Vážení a milí,
pokud jste zavítali na tento blog s úmyslem přečíst si tento článek, varuji vás! Nedělejte to! A myslím to vážně. Jediný cíl, který tento článek měl, byla okamžitá čátečná úleva od emocí a myšlenek, které mě v tu chvíli, kdy jsem vzala do ruky tužku a starý diář dusily a pálily k zešílení. Je to jen emocionální výbuch. Nedokončený...nebyla jsem schopná dál psát. Ale ještě týž den večer (8.6.2012) mě to dohnalo. Na plno. Několik hodin nezadržitelného pláče. Nekonečné proudy slz. Nezastavitelné. Nepochopitelné. Tak iracionální, jak jen můžou být. Strach, úzkot, zoufalství. Bezbřehá beznaděj. Děs svírající duši a vzlyky otřásající tělem...
Myslím, že už vám to stačilo, ne? Pochopili jste a není třeba dál číst. Už víte, že tento "článek" není nic, co by stálo za vaši pozornost. Nic, co by vás mohlo zajímat. Jen zoufalství jednoho konce. Konce Illienel takové, jakou byla (nebo si myslela, že je nebo chtěla být...na tom už nezáleží, protože všechno je pryč). Proto poprvé a naposled...nečekejte optimismu. Tam, kde se její duše ocitla, tohle slovo neznají. Natož jakoukoliv pozitivní emoci.
Odpusťte mi to prosím, ale já to musela napsat, jinak bych se tím zalkla. Mohla bych to někomu říct, ale už není komu. Možná, že ani nikdy nebylo. Nevím. A zjišťovat to nehodlám.
Sbohem



Stačí okamžik. Dříve, než řekneš jediné slovo. Rychlejší než nadechnutí. Zášť...
Ta nesmrtelná temná dáma. Stále tu je. Vždy připravena zaútočit, zaáhnout, pohltit...Nikdy nespí.
Mylela sis, že odelša. Přála sis, aby zmizela a nechala tě žít. Tak moc jsi po tom toužila. Kvůli ní ses stala neviditelnou. Nepomohlo to. I přes závoj ignorace, přes zdánlivou masku nezájmu, si tě našla. Pokusila ses tedy vymazat sama sebe. Přestat existovat. Ale to jsi nedokázala. Příliš jsi věřila a milovala.
Mohla ses změnit. Podlehnout té zrůdě, která leptá vztahy, oobnost i zdravý rozum oběti. Té zrůdě s názvem Zášť, Nenášenlivost, Nenávist...a stát se takovou, jakou tě chtěly. Stejnou, jakou byly ony samy. Už by to nikdy nebyla ty. Nesnášela bys sama sebe. V životě už by ses nemohla mít ráda.
Ale možná bys to i přesto udělala. Málokdo dokáže odolávat žiravině tak dlouho. Tohle bylo, jako by ti ji nalily do otevřených ran, jed do srdce, které ony už dávno neměly. Jen kus kamene. Jinak by něco takového nemohly udělat. Bolest. Neskutečná bolest a slzy. Oči jsi měla uché, avšyk duše se svíjela v záchvatech pláče. Myšlenky byly propatí úzkosti a beznaděje. Přesto jsi to neudělala.
A důvod byl prostý.
Měla jsi strach z toho, že by ani to nepomohlo. Že by tě nezachránilo nic. Ani kdybys ze sebe udělala kopii bytotí, jimž ses tak moc nechtěla podobat. Jejichž povaze a chování ses z hloubi duše bránila. A ten strach nebyl iracionální. Byl naprosto opodstatněný. Změnil e v jistotu.
Udělala jsi proto jedinou věc, která ti ještě zbývala. Jiné cesty pro tebe nebylo. Sebrala jsi všechnu vou sílu a energii. Ze všech koutů mysli i těla jsi je vytáhla. A stvořila z nich zeď. Obranný val. Neviditelný, ale pevný. A ten tě chránil. Chránil tě před zešílením, zhroucením...Zajištˇoval, že sama té temné mrše nepodlehneš. Nebudeš tejná jako ti, jenž ubližovali.
Ale tato obrana si vyžádala svou daň. Ubírala ti síly. Závratnou rychlotí tě tiše a nenápadně okrádala o tvou životní energii. Ale ty ji ji neměla kde získat zpět. Nebyl způsob, jak bys ji mohla načerpat. Unavovalo tě to. Byla jsi stále labší, bledší, ospalejší...
Nemoci byly častější než kdy dřív. Až jsi jednoho kráného letního dne skončila v nemocnici. Důvod? Žádné zranění ani nemoc...Po několika vyšetřeních a hospitalizaci určila lékařka diagnozu: "Je unavená."
Ano, tvou "nemocí" byla dlouhodobá únava, nadměrná psychická zátěž a celkové vyčerpání organismu. A tak jsi dostala léky na něco, co bylo vlastně jen následkem tvé snahy o psychickou ochranu.
Odkdy jsi byla skrytá za zdí a postupně se unavovala k nemoci?
Od chvíle, kdy tě bez mého nejmenšího zavinění opustila i ta jediná kamarádka, kterou jsem v té době ve třídě ještě měla! Od chvíle, kdy jsi zůstala naprosto sama, bez opory, bez přátel, bez pomoci, v té džungli zvané škola...



Dodatek: Po měsíci od sepsání tohoto článku se ukázala, že přece jen byla nemocná. Lékaři jí diagnostikovali roztroušenou sklerozu. Našla si nové kamarády a svůj ztracený optimismus. Je štastnější než kdy dřív...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Juliet Rocks Juliet Rocks | 10. června 2012 v 19:33 | Reagovat

Takže... Říct to komu je. Tvůj optimismus najdeš, protože bez něj bys to nebyla ty. Nebyla bys celá. Jen ti teď někam utekl. ;) Přemýšlím, jestli to mám číst nebo ne. Protože článek a ty říká něco, ale mě zas moje mysl říká něco jiného. Takže ještě jednou, než to přečtu, se tě zeptám, mám to číst?

2 Alithea Alithea | Web | 10. června 2012 v 19:37 | Reagovat

Přečetla jsem to jedním dechem a na konci se mi v očích zaleskly slzy. Je to ironické, jak rodiče učí děti jednat se ctí, milovat, cítit, odpouštět ... protože všechny tyhle vlastnosti pak lidi ničí. Nebo jinak. Jsou tak čistí, že nedokážou chodit po tomhle světě... Myslím, že v tomhle jsme si podobné. Nebo, pokud chceš, já a ta hrdinka z tvé povídky.  
Zeď mám vybudovanou taky, ale postupem času zjišťuji, že kolem mě je spousta lidí - a většinou to bývají ti od nichž bych to čekala nejméně - kteří si zaslouží přístup do mého světa a zase jiní, které do něj už neodmyslitelně patří by zasluhovali vykopnout.
Nevím jak poradit, protože s tím sama bojuju. Chci si zachovat všechny ctnosti jako je odvaha, láska, mírumilovnost, pravdomluvnost a nevím, co všechno ještě, ale zároveň chci volně dýchat, klidně spát... nebudit se unavená.
Chtěla bych ti říct, že se to zlepší a jednou se tu zlepší určitě. Uvidíš. Potkáš někoho, jako jsi ty. Někoho, kdo tě bude mít rád takovou jaká jsi... Někoho, kdo ti ukáže, že stojí za to se světem rvát. :) Nejspíš to nebudu já, i když bych chtěla. Moc bych si to přála...
Drž se, Illienel. :) Ono se to všechno zase zlepší.. Vždycky jsou dny, kdy se život zdá být naprosto ztracený. Ale jednou, a já vím že ano, vysvitne slunce. :)

3 Illienel Illienel | E-mail | Web | 10. června 2012 v 19:41 | Reagovat

[1]: Číst to samozřejmě můžeš. Ty i kdokoliv jiný. Já jen nechci nikomu kazit dobrou náladu. A iluze o mé osobě. A vyvolávat otázky. Protože se bojím odpovědí...Ale čít to nikomu nezakazuju. Vlastně, když jsem to psala, přála jsem si, aby to četlo co nejvíc lidí a reagovali. Ale když jem to pak dávala na blog, změnila jem názor. Což možná byla chyba. Já nevím...Nevím nic. Asi...už asi chci, aby si to někdo přečetl.

4 Juliet Rocks Juliet Rocks | 10. června 2012 v 21:06 | Reagovat

Ona je totiž ta zeď pěkně hloupý nápad. Promiň. Já vlastně vůbec nevím co se stalo, proč to ta kamrádka udělala, ale to asi nevíš ani ty. Ale co určitě s jistotou můžu říct je, že za to nestála. Copak kvůli jednomu člvěku můžeš mít takovéhle problémy? Ať už je sebelepší, ať už se bez něj cítíš samotná. Nikoho nepotřebuješ. Tedy ne doslova. Někoho ano, ale Někoho máš vždyky u sebe. A navíc - nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Co když to bylo jen nějaké nedorozumění? Stačí si o tom promluvit. A když se to ani potom nevyřeší, tak no a? No a co? Co ti je po někom? Jo, chápu, že můžeš být smutnáa že se ti můžu zdát ošklivá, ale kdokoliv ti nestojí za to, aby ses takhle měnila. Buď kým chceš a nedělej si žádné zdi!

5 Illienel Illienel | E-mail | Web | 10. června 2012 v 21:23 | Reagovat

[4]: To nebylo kvůli té jedné kamarádce. Bylo to kvůli většině spolužaček. Kvůli třem dívčím partám, zahrnujícím všechny holky z naší třídy kromě mě. Její odchod byl pouze spouštěč. Bránila jsem se, protože už jsem neměla ani tu jednu oporu mezi nimi, ale nebránila jem se kvůli ní. Bránila jsem se kvůli všem. Nejsi ošklivá, jsi poklad! :-)

[2]: Děkuju, Ali :-)

6 Juliet Rocks Juliet Rocks | 11. června 2012 v 19:13 | Reagovat

[5]: Ach... Aha, tak to je potom alespoň z části omluvitelné. ;) Ale už to nedělej. Ta zeď tě užírá. Rozrůstá se dál a dál dovnitř toho úžasného a skvělého člověka - tebe. Tedy užírala se - jen do té chvíle, než jsi to nevydržela. Ale teď, když jsi jí odhalila, to zvládneš. ;) Věřím ti. :)

7 Surynka Surynka | Web | 13. června 2012 v 12:38 | Reagovat

[5]: Je to smutné, koukat se, že takových lidí je víc a víc. Já si tohle prožila a kvůli tomu se nemůžu dočkat, až změním školu, vždycky, když to tak vidím, tak si říkám: Ještě pár týdnů a bude konec! Jde o to, že jsem tak odlišná a ani nevím, co jsem jim udělala, ale nechtějí se se mnou bavit, akorát mě častují různými nadávkami a dávají mi najevo, že prostě mezi ně nepatřím a když pak odejde i ta poslední "spřízněná duše" je to hodně špatné... vlastně když se tak podívám do minulosti, dokud neodešla jedna holka z naší party, byly jsme všechny "jedna parta" a teď? teď jsou ony a já a koukám, že nejsem žádná výjimka a že obdobně to chodí i jinde. Že zřejmě na každé škole je jeden takový "jedinec" který se prostě liší a lidi, místo toho, aby ho přijali takový jaký je, tak ho nenávidí, pomlouvají, chovají se špatně a všemožně odmítají ho brát mezi sebe. Ale co mi zatím vždycky pomohlo bylo: že jsem si říkala, že pokud jsou tak hloupé, že ubližují ostatním, nestojí za to, aby se kvůli nim člověk trápil. Tohle mi hodně připomněla minulý rok, který byla si ze všech nejhorší. Ta nejistota, nevědět nic, ani to, proč mě lidi odkopli... tenhle rok se to možná zlepšilo, možná zhoršilo, fakt je ten, že už to nevnímám, tvářím se, že mi nic není, beru si všude knížky, nebo sudoku a předstírám, že tam ani nejsem. Prostě mi tenhle příběh všechno znovu připomněl a já měla potřebu to vypsat ze sebe, omlouvám se, jestli ti tu zabírám místo. Chodím sem docela často, ale jen málokdy zanechám komentář... takže ti možná přijdu jako někdo úplně nový :-D No nic, nebudu tu zabírat místo :-)

8 Irith Irith | Web | 18. dubna 2015 v 13:03 | Reagovat

Tak předně. Tímhle si prošel snad úplně každý na blogu. Já, Gilly, Jeremiáš... snad doopravdy všichni.
Ano, tenhle článek je starý, ale snad... snad pro uklidnění.
Tady jsou takoví všichni. A co z toho plyne? Kohokoliv tady můžeš požádat o pomoc. Kohokoliv. A nikdo tě neodmítne. Protože každý si tím prošel.

Já byla odvrhovaná až na gymplu. První tři roky to bylo tak strašné, že jsem zvažovala sebevraždu. Všichni mnou opovrhovali, posmívali se a já hlavně nevěděla proč. A nejhorší byla Polly. Ale pak jsme se tak nějak skamarádili a ona mě vytáhla z toho nejhlubšího zoufalství. Občas mám pocit, že existuji jen díky ní a pro ní. Bez Polly by nebyl žádný mittalmar. A možná že ani žádná Irith.
Ale proč to celé říkám. Předpokládám, že teď už je to lepší, ale pokud ne, zkus si najít kamarády na blogu. Jsme všichni stejní jako ty. Vyděděnci. A proto tě nikdo z nás neodmítne. Nikdo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama