Někdo jménem Illienel

25. března 2012 v 1:49 | Illienel |  Illienel se představuje
Kdo je Illienel? A jaká vlastně je? Chcete-li to vědět, čtěte dále...



Je to zvláštní bytost. Její duše nemá stálý, pevný tvar. Je tvořena ohněm, jenž je rozfoukáván nespoutaným větrem. Její řeč je symfonií metafor. V jejím světě má vše jiný, hlubší význam. A co nemá, na to brzy zapomene. Její mysl se zabývá složitými filozofickými otázkami, aniž by byla schopna pochopit takové věci, jako jsou lidská krutost, bezohlednost a zášť. Její nitro je protkáno melancholií a četnými pramínky slz, které vyplakala. Přesto je šťastná.
Její duši hřejí tři sluneční paprsky, které jí dávají takové množství radosti, že nikdy nepropadne pesimismu. Ty paprsky jsou docela prostinké. Trvalo jí však dlouho, než jim dokázala otevřít své srdce a takovou bezmeznou důvěrou a upřímností, aby ji mohly za každých okolností hřát, po zbytek jejího života.
Prvním a nejsilnějším paprskem je její víra v Boha. Miluje ji za každých okolností. Díky němu nikdy není sama. Protože on tu vždy byl, je a bude. Jakou větší jistotu by jí kdo mohl dát? Druhým paprskem je radost ze štěstí druhých. Nic jí neudělá větší radost, než když může někoho potěšit. Prozářit mu den. Ráda se věnuje dětem. A nejlepší odměnou za práci a čas, který jim věnuje, je pro ni upřímný dětský úsměv.
Třetím paprskem je láska v jejím srdci. Tato dobrotivá duše má srdce na pravém místě, plné dobroty a citu. Ale stejně jako spousta bytostí Illienel podobných, je nejen citlivá, ale i plachá. Bojí se otevřít světu. Má strach ukázat ostatním, co v ní doopravdy je. Ale zároveň po tom velmi touží. Celou svou bytostí si přeje, aby ji svět doopravdy poznal.
Přitom je Illienel bytostí velmi důvěřivou. Snadno a rychle věnuje svou důvěru a lásku. Téměř vždy pak odměnou za to zažívá zklamání, bolest, ztrátu. Stejně jí to nedá. Netuším, kde se v ní bere ta ohromná dětská naivita a nekonečný optimismus. Nikdy jsem se jí neptala. A vzhledem k jejímu stáří a prožitkům se tomu opravdu divím.
Ale Illienel je stále ještě šťastná. Raduje se, občas se i směje. Někdy až moc, aniž by znala důvod. Věří v lidi. Věří ve vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí (jak by řekl náš drahý Chrobák). Věří v Boha a taky v to, že se ona sama snad někdy polepší. Protože jako každá bytost má i ona spoustu svých slabých míst. Ta černá uvnitř ji pořád nahlodává. Snaží se ji porazit. Ale Illienel vyhlásila té černé válku! Ona se zničit nenechá! Chce být dobrým člověkem (jakkoliv pateticky a divně to zní). Moc si to přeje. Chce rozdávat radost a pomáhat lidem. Miluje děti, knížky, přírodu, hudbu, cestování...Její vysněnou zemí je Anglie. Vlastně ne. Svět fantazie. Ten, kde se může stát cokoliv. Ten, který je věčný.

P.S.: Ano, Illienel ví, že její naděje jsou v dnešní době považovány za bláznovství a její víra za naivitu. Ale nikdy neřekla, že má na mysli pozemský svět. Tak ji prosím hned neodsuzujte jako ztracenou, pomatenou existenci, protože ona věří v zítřek. Ten, který přijde po smrti. A v tom se může stát cokoliv (stejně jako ve fantazii).

P.P.S.: Ne, toto není profil autorky blogu. Toto není moje charakteristika. Illienel je bytost. Ta krásná. Já jsem jen její šedý, pozemský stín, který vlastní část jejího já. Druhá část Illienel je kouzelná. Druhá část mě samotné je tvořena jen obyčejnými, špatnými lidskými vlastnostmi. Tou černou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 25. března 2012 v 11:37 | Reagovat

Takže... Ještě než se vyjádřím k článku - skladba, cos mi poslala je nádherná a ty nápisy co máš v menu takéž. Teď už k tobě. Nebo vlastně k tvému "světlému" magickému já? Ten článek byl nádherný a čtivý, a i když jsem se o tobě vlastně moc nedozvěděla, to hlavní ano. Vím, jak přemýšlš a jaká jsi. Možná nad tím zavrtíš hlavou, že to asi těžko, po přečtení jednoho článku, ale já z toho mám takový pocit. Jako bych tě znala. Asi je to hloupé, ale je to tak. :) Cos psala, bylo moc krásné. Chtěla bych se tím řídit, ale nevím, jestli tomu tak vždycky je, protože mám poslední dobou hrozně silný pocit sobectví. A já ten pocit nesnáším. To jsem ale odběhla od tématu. Musím s tebou totiž ještě nesouhlasit. A i když to tak třeba cítíš, já myslím, že JÁ máme každý jen jedno. Ano, možná nad ním občas zvítězí temnota, ale to se stává každému. Každý o sobě pochybuje a někdy si nevěří. Někdy udělá něco, co nechtěl. Podle mě, máme ale každý jen jedno PRAVÉ já a to tvoje je to magické. Prostě temnotě/černotě v tobě nevěřím ani slovo. :p :)

2 Mai Mai | Web | 30. března 2012 v 9:27 | Reagovat

zní to úžasně, mít takovouhle světlou stránku. já ji určitě taky musím mít, ale obdivuju se tobě, že ji dokážeš udržet jako tu hlavní.
já jsem byla vždy vychovávána jako křesťanka a pořád věřím v Boha, přesto pořád nedokážu pochopit, jak může mít rád mě. mě, která ničí své city a tím i sebe, která považuje city za slabost a ve které doutná stále silnější nenávist.
snažím se přeřvat sama sebe a většinou se mi to i daří, jenže situace se mi poněkud vymkla z ruky a pečlivě vybudovaná maska se mi drolí ve chvílích mých „záchvatů“, kdy se plně neovládám a děsím se toho, co by se mohlo stát...
myslím, že jsem boj s tou černou vzdala...

3 Irith Irith | Web | 1. května 2015 v 12:34 | Reagovat

Tak fajn. Jak je možné, že jsem na tenhle článek narazila až teď? Jsou tu odpovědi na většinu mých hloupých dotazů.
Ke svému překvapení zjišťuji, že většina blogerů je věřících. Já věřím tak nějak všeobecně v život. Nebo takhle, věřím v jakousi vyšší entitu (dala by se nazývat Bohem), ale nevěřím v církev. Nejsem pokřtěná a nevěřím v posmrtný život. Nebo takhle. Zdá se mi špatné se upnout na smrt tolik, že zapomenete žít. Život se nemá přežít, život se má prožít. A proto se mi zdá pomýlené doufat ve smrt.

Když si něco moc, opravdu moc přeješ, tak se to splní. A kamarádi se dají najít na naprosto nečekaných místech (moje nejlepší kamarádka je dívka, kvůli které jsem se v sekundě bála chodit do školy a druhá nejlepší dívka, která mě v primě tak brutálně podrazila, že jsem s ní tři roky v podstatě nemluvila. Když budeš hodně hledat, najdeš.

A je vážně divné, že hodní lidé jsou zpravidla nešťastní, nemocní a oškliví. A zloději, vrazi a zrádci zpravidla hezcí, zdraví a šťastní. Jak je to možné? Snad nikdy jsem nepotkala opravdu hodného člověka, který by byl zároveň hezký a zdravý. A šťastný. Naopak ti nejhezčí lidé bývají hajzli. Jak je to možné?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama