Život je jako polní brázda

12. února 2012 v 21:29 | Illienel |  FanFiction
Není to povídka, ale nevěděla jsem, kam jinam to zařadit. Mohlo by to být v úvahách, ale má to nádech hp fanfiction. Teda myslím. Nebyl to žádný umělecký záměr. Prostě jsem šla jednoho zimního odpoledne na procházku za humna a zničeho nic mi tohle běželo hlavou. Možná jsem blázen, nemusíte mi věřit, ale toto je téměř doslovný (spíš dovětný, ale to se nepoužívá :D ) zápis toho, co mi během procházky běželo hlavou. Jdu po rozbrázděné polní cestě, místo kolem sebe se koukám pod nohy a hlavou se mi honí následující věty...

Tato zvláštní jednorázovka je věnována Lauře Wiriditě. Byla to ona, která mě přivedla do jiného světa a naučila mě v něm žít. Právě Laura podporuje mé šílenství, protože je ještě větší šílenec než já. Teda skoro :D Laura mi dodala odvahu začít psát a je to opět ona, která mi pomáhá přežít v té nepřátelské džungli zvané škola. Takže tohle je pro ni...

(autorkou krásného obrázku je Fidell - pisania.blog.cz)


Jdu cestou, kterou jsem dobře znával. Chodíval jsem tudy od dětství. Dnes tu však nic nepoznávám...
Dlouhou polní cestu protkaly nekonečné brázdy. Nekonečné? Ne, to jistě nejsou...ale konce nedohlédnu.
Brázdy vznikly, když cestou, rozbahněnou po dešti, projížděly traktory. Traktory odjely, země vyschla. Brázdy však zůstaly. Přišly tuhé mrazy. Půda zmrzla. Začal padat sníh. Jen tenká vrstva. Sotva centimetrový poprašek. Ale zůstal. Někde vyplnil praskliny v zemi, jinde se promísil s rozrytou hlínou. Na některých místech brázdy zcela skryl. Ale ony tam byly stále. A co vlastně? Hromádky nakupené hlíny? Ztvrdlé cihly bláta? Koleje vyjeté těžkými zemědělskými stroji? Ne.
Dívám se na ty donekonečna se opakující, stále stejně vzdálené čáry a říkám si: "Tohle přece musí mít nějaký smysl. To není jen tak pro nic za nic. Co to znamená?" Kdoví proč si představím indiánská počítací dřívka. Jejich pravidelné zářezy. A náhle mi v mysli vytane strom. Ano, letokruhy...
...Lidská léta..."To jsou přece roky lidského života!". Ale ne, život přece není tak dlouhý."To jsou životní stasti. Rány osudu..." Stěží potlačuji zděšení. Nemusím ani přemýšlet nad tím, čí život vlastně vidím. Je jen jeden člověk, který zažil a přestál tolik bolesti, smutku a zklamání.
Najednou má pro mě hrbolatá cesta úplně jiný význam. Černé brázdy odkrývají svou pravou tvář. Jdu pomalu. S tichým údivem zkoumám zemi pod nohama. Pozoruji vyjeté koleje. Jejich rozličnost. Je vskutku překvapující, kolika způsoby může osud člověka zasáhnout. Co vše nás může poznamenat. Tady ty jsou ostré, hranaté a vysoké. Tamty nízké a široké. Tyto jsou úzké a krátké. Zapadají do sebe. Navazují jedna na druhou jako dílky puzzlí. Tyhlety jsou pokryty sněhem. Je cítit jen lehká nepravidelnost. Tady je několik velice hlubokých. Hlína kolem je nakupena do neobvyklé výšky. A tuto brázdu zcela zasypal bílý prášek. Stejně je cítit. Až příliš.
Kráčím po cestě a před očima mi probíhá celý jeho život. Čtu v zemi jako v otevřené knize života. Dojdu na konec cesty. Brázdy zmizely. Zem je pokyta sněhem. Zcela neporušen září oslňujícím jasem a čistotou. Srdce zaplaví zvláštní pocit. "Takže tady to všechno skončilo?" Ne...To se jen Severus opět setkal s Lily. Musel čekat celý život. ale i brázdy jednou zmizí. Každá bolest má svůj začátek a konec. Tak je to i s životem. Jenom láska je bez konce. Věčná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 20. března 2012 v 10:51 | Reagovat

To bylo... úžasné, famózní, svěží... Já... Nemám slov. Je toho tolik, co bych chtěla napsat, ale jakmile se dotknu klávesnice, myšlenky se rozletí do všech stran. Musím říct, že začátek se mi chvílemi zdál trošku... já nevím... Prostě tam dostkrát bylo brázdy... Ale chápu to, že bylo třeba zdůraznit je... To s tím životem... Musím říct, že na chvíli jsem vytřeštila oči, protože to by ě nenapadlo... Ale pak... No, došlo mi to. Ano, tak to může být. Ne, musí. Vždyť snad ani lepší vysvětlení, co jsou to ty 'obyčejné' brázdy není. Tohle je úžasný nápad, za který tě obdivuju. Víš, tohle by ani nemusela být fanfiction. Mohl by to být život jakéhokoli člověka. Na druhou stranu ale by tam nebyl ten nádherný konec...

"Takže tady to všechno skončilo?" Ne...To se jen Severus opět setkal s Lily. Musel čekat celý život. Ale i brázdy jednou zmizí. Každá bolest má svůj začátek a konec. Tak je to i s životem. Jenom láska je bez konce. Věčná...

Ten byl tak... tak... krásný, bezvadný, hluboký, výjimečný. Já bych chtěla v chvále pokračovat dál, ale nenacházím pro ni dost slov. Tahle povídka... Ať jsem psala její zápory jakékoliv, je prostě úžasná už tak, jak je. Takže... Jen tak dál!

2 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 9. dubna 2012 v 15:53 | Reagovat

Tak to bylo skvělý... Jakože vážně dokonalý. Naprosto úžasné - na začátku to vypadalo jako obyčejná cesta, a potom se z toho vyklubala krásná a nádherná úvaha o lidských strastech. To přirovnání té brázdy a lidským starostem bylo prostě dokonalé. Líbil se mi i ten konec - ta láska a tak. Jen nevím proč (asi že nejsem takový HP fanatik :D) se mi tam nějak příčil ten Severus s Lily. Vlastně mi to celé připadalo jako od tebe. Takové osobní a tak a potom sjem zjistila, že je to o něm. Není pochyb, žes jeho život a strasti popsala bezpochybně, já jen... Nevím, asi mě to překvapilo. Celkový dojem je ale úžasný a tvoje povídka ve mě zanechává nádherný (a hlavně dojatý) pocit. :))) (O tom, že mi vykouzlila úsměv na rtech nemluvě. ;))

3 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 9. dubna 2012 v 15:56 | Reagovat

[1]: Jen jestli můžu navázat na Charlie, tak podle mého by se ten konec dal zobecnit. ;)Sice nevím jak (a ani se neopovažuju o tom přemýšlet, protože tak dokonale bych to nevymyslela), ale šlo by to. :D

4 Guenon Guenon | Web | 9. dubna 2012 v 22:48 | Reagovat

Krásný text. Mohla to dost dobře být úvaha, ale ten severusový konec byla podlě mě třešnička na vážně výborném dortu :D
Celé to mělo výbornou atmosféru a ani jednou jsem se nepozastavila nad nějakou podivně utvořenou větou, což je na poli české ff velký úspěch.
Vážně moc povedené.

5 Laura Wiridita Laura Wiridita | E-mail | 10. dubna 2012 v 23:06 | Reagovat

A i když se na svět někdy dívá ledovým pohledem, takže vypadá, že k tobě vůbec nepatří - ona nezapomíná.

Jsem poctěna. Děkuji za krásné překvapení, Illienel. Přesně takto to mělo být. Nepotřebuje to víc, protože tento příběh je plný. Mám takové věci moc ráda.
Doufám, že od tebe opět něco takového - něžného, jako jsi ty sama - zase uvidím.
Tvá L. W.

6 Šíša Šíša | Web | 24. dubna 2012 v 19:05 | Reagovat

Tohle bylo.. ani nenacházím slova, jak bych to popsala. Úžasné, krásné, pravdivé, originální a strašně inspirující!
I když vidím polní brázdy skoro denně (chodím tam běhat :D) nikdy mě nenapadlo, takhle o tom přemýšlet. Touhle úvahou či povídkou jsi dala něčemu tak obyčejnému jako jsou právě polní brázdy naprosto výjimečný a krásný charakter a za to tě upřímně obdivuji! :)) Je to vážně krásné dílo!
A souhlasím s Jul, taky mi to přišlo spíše osobnější, ale Severuse mám ráda, takže mi to přirovnání k němu vůbec nevadilo, ba naopak. Byl to takový překvapivý konec..
Jsem ráda, že mi Juliet tohle doporučila :)) a moc ráda si přečtu další tvoje povídky či úvahy, protože píšeš skvěle! ;))

7 Irith Irith | Web | 18. dubna 2015 v 8:24 | Reagovat

Fakt by mě zajímalo, jak píšeš teď, jestliže jsi tohle napsala před třemi lety.
Moc se mi to líbí. I když, možná bych vynechala to jmenování na konci, jestli mi rozumíš. Asi by bylo lepší, kdyby to byla prostě nějaká nepojmenovaná bytost. Tohle konkretizování tomu ubírá na magičnosti.
Ale totálně super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama